Pardon, pane ministře!

03. 05. 2010 | † 09. 01. 2014 | kód autora: pGL

Dostala jsem před několika minutami internetovou poštou menší pseudodotazník. Poslala mi ho jedna ze "zaměstnankyň" Českých drah. Snad mi dovolí a případně dá komentářem vědět, abych její dotazy rozřadila, jako bychom dělaly rozhovor, a posléze téma shrnula ještě z jiného úhlu. Dostaneme se pak i k úskalím handicapu a porovnáme výhody těch, kteří jsou na tom odlišně, co se samostatnosti týče ...

Jak často cestujete - denně, týdně, měsíčně, vyjímečně?

Toť otázka, na níž existuje několik variant odpovědi.

Nejsem vyloženě typ člověka, který by se bál davu. A tak, přestože je nezbožňuji, využívám vlaků docela v klidu, i když dám přednost autu (tam těžko někomu spadnu na záda). Jak často?Není to pravidelné, nicméně pomalu si zvykám, a tak vlak využívám několikrát měsíčně už i sama (počítám s tím, že v budoucnu jej bude potřeba denně, a už mě to neznepokojuje tak jako zpočátku. Jde o to si věřit a cítit se na jinak slabých nohou stabilně - resp. rvát se, nešetřit ty, kteří jsou v rovnováze - je to sice trochu nezpůsob, když máte doslova ostré lokty, ale když někam chcete dojít pokud možno celí,a na nádraží nebo v přecpaném vagóně to platí dvojnásob, musíte se zachovat tak nějak, jak to praví Angličané. Be cruel to be kind.

Jste s přepravou spokojena?

Bez debat, nemám potřebu nějakého nadstandardu. Porovnám - li stížnosti "zdravých" lidí, tak černě humoristicky se shodneme většinově na tom, že pro velký part z nás je občas nevychytanost přínosem - že vlak jede pozdě, to není globálním problémem -a mnohdy to pomůže časově :o). Tato otázka je pojmem trochu širším, a mám dojem, že se k ní tak nějak mezi řádky dostaneme.

Co byste chtěla zlepšit (vlaky, budovy, lidi)?

Vždycky mě roztouží usměvavá paní, co pomáhá vozíčkářům a jiným indisponovaným z vlaku. (To nebrat jako ironii.) Tu bych tam chtěla. Jistě někde je, ale tak šestkrát do měsíce ji postrádám na Hlaváku ... to vždycky vyjdu s nohama u sebe, takže to vypadá, jako bych na tom byla kdovíjak (ale problémem je u mě stabilita, totiž spíš nestabilita) ... klopýtám, ruce v pěst. Nechávám se unášet davem,doufajíc, že snad jede taky na Muzeum - zlepšit ne, spíš ... dobrovolná pomoc někoho. Takhle vylézt z vlaku a nespadnout přitom někomu na záda, protože by si mě usměvavá (jakákoli!) osoba všimla a pomohla mi vystoupit ... to je ale spíš už třešnička. Mnohokrát jsem třeba zatoužila po speciálním východu jen pro handicapované. To by se na mě nikdo nevalil a já bych se nemusela panu v kvádru omlouvat: "Promiňte, pane ministře," když na něj padám, objímajíc ho zezadu ...

Ono je to všechno sporné. Jsou lidé, jako například já, kteří se podmínkám přizpůsobí. Potom jsou tací, kteří byli do samostatnosti vhozeni a musí si vypomáhat sami, ale těžko potkáte vozíčkáře, co vám řekne: " Jo, všechno fajn."  Já se přizpůsobím, resp. naučím se, jak vycházet. To ale všichni nedokážou a nemohou,a problém v dopravě handicapovaného je spíš ve většině a okolí než ve službách jako takových. Ale pod odkazem jsem Vám poslala emailovou adresu na jednu ze známých, která by vám o tom mohla říci něco zase z jiného pohledu, z pohledu vozíčkáře, který sám těžko někam pojede. Tak uvidíme,a zároveň vyzývám další handicapované nebo jejich blízké, co toto čtou, aby se prostřednictvím komentáře připojili se svými názory. ČD si z toho určitě něco vyberou :o). Děkuji za pomoc, p.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.