Když se příboj ambice tříští o skály handicapu ...

07. 08. 2011 | † 09. 01. 2014 | kód autora: pGL

... tak za Tebou, Barborko, a za Vámi ostatními, půjdu přes celou zem, abych Ti pomohla být veselejší. A než tam dojdu, zatím Ti něco napíšu.

 http://kozarovabarbora.blog.sm​e.sk/c/272439/O-tom-ako-sa-z-a​mbiciozneho-dietata-stalo-jedn​o-velke-NIC.html

V září mě čeká druhý ročník střední školy, sexta osmiletého humanitního gymnázia. Byla to dobrá volba, jít právě tam, protože se můžu věnovat jazykům a hlavně předmětům, které mě baví - pokud ovšem nenastane problém v jiných odvětvích učiva, které do sebe gymnazisté chtě nechtě musí nacpat, i kdyby se tomu bránili - jinak totiž neprojdou.

Nebyla jsem nikdy nijak zvlášť ambiciózní. Sice jsem ráda psala, a proto vznikl později i blog, nemyslela jsem ale na budoucnost, nepotřebovala jsem to dotáhnout někam daleko. A protože i ve mně byla ctižádost, svým nezájmem jsem ji ubíjela. ... čím dál víc. Do předminulého roku jsem se donutila naučit i to, co mě nebavilo, hlavně proto, abych před sebou, dříve stoprocentní jedničkářkou, měla aspoň trochu čisté svědomí, že ty trojky na vysvědčení jsou vlastně vydřené.Pravda, technické a přírodovědní předměty nedopadly na výbornou, a já to sama sobě obhajovala tvrzením, že na to prostě nemám buňky. Skutečnost byla a je taková, že jediný předmět, na který se v mém mozku opravdu zatím nenašlo místo, je středoškolská chemie.

Kvartu, základní školu, jsem ukončila s celkem slušným prospěchem, sice s trojkami, ale v tu chvíli zasvitlo sluníčko a já jsem skutečně věnovala problematickým předmětům o něco víc pozornosti než dřív. Školní rok skončil a já o prázdninách 2010 vydechovala úlevou, že ho mám za sebou, odpracovaný hodinami nad učebnicí matematiky, která mi tehdy nejvíc nešla. Mohla jsem se konečně pilně věnovat blogu, něčemu, co mě doopravdy bavilo a o čem jsem si myslela, že mě naplňuje. Založila jsem si stránku na idnes.cz, ale neuvědomovala jsem si, o co se obírám. Místo abych žila, jako ostatní patnáctky, zaobírala jsem se politickým tématem, problematikou života s postižením - a dokázala jsem strávit na internetu hodiny denně a nedělat nic jiného. Světlým bodem celého začarovaného kruhu bylo, že jsem se nelitovala, za což si zásluhy může připsat snad jedině táta (dril v tomhle ohledu byl a je u nás doma celkem drsný), protože bych se litovat mohla a v jistém smyslu bych na to i měla  tak trochu právo.

Čím víc času jsem trávila na internetu mimo okolní dění, kulturu a lidi, kteří žádným "postižením" netrpí, sen Filosofické fakulty se pozvolna vytrácel, až zmizel docel...

.... Přestávala mě bavit i čeština, dříve obor všemi smysly zbožňovaný, a jediné, co mi zůstávalo, bylo moje tělo a soubor neutříděných faktů toho, že nejsem zcela zdravá, jednou můžu skončit na vozíku nebo o berlích -a  že se s tím musím naučit žít.

Sama sebe jsem drilovala a snažila se vidět všechno pozitivně. Možná, že kdybych nechala pocitům méněcennosti volný průchod, přešlo by to bolestivé období rychleji - a možná bych se v něm plácala dodnes. Mezi tou nesmyslnou hradbou hledaných kladů života s postižením, kterým si každý handicapovaný musí projít, více či méně bouřlivě, jednoho dne vytryskla svíravá touha jednou provždy nad obrnou vyhrát ...

A tak mi další rok  těžkého zařizování trvalo, než jsem se (sama z vlastní vůle) dostala do Egypta na léčbu paní doktorky Augustinové. Když přišlo září, škola šla stranou a na prvním místě byl jen a jen můj cíl Hurgada. Čtyři měsíce před odletem k paní doktorce zemřela Simonka T., holčička trpící spinální muskulární atrofií, progresivním genetickým onemocněním, které jsem se ve volném čase, kdy nebylo nutno zařizovat Egypt, snažila pomoci, jak to jen virtuálně šlo. V tom okamžiku se ve mně vzbouřil ten poslední zdravý rozum, který ještě nebyl odsunutý mnou samou. Simončin odchod, jeho tíha a bolest, mi paradoxně pomohla na nohy. I když v tom postavení bylo mnoho zlého, smutek, vyčerpání a nenávist ke všem, kteří to dopustili.

Ukončila jsem kvintu se čtyřkami snad ze všech technických předmětů. O vlásek mě minul reparát, protože jsem prospěch honila na poslední chvíli jako kočku za ocas.Kdyby se mě někdo zeptal, kam se chystám, neuměla bych mu odpovědět. Fyzikou jsem málem proletěla a na humanitní vědy jsem chuť neměla. Nechtěla jsem dělat nic a čekala jsem, že se v Hurghadě stane zázrak. Nic jiného mi, IMHO, v tu chvíli nezbylo.

Můj stav se v Egyptě zlepšil natolik, že to vypadá na šťastný konec s DMO - už za chvíli! Je ještě hodně práce, ale s paní doktorkou věříme, že se to podaří. Vždyť pokroky jsou i doma, po příletu, stále radikálnější.

A tak mám naději a vím, jaké to je - skok ze dnů s těžkým dechem sebezapření, dušené lítosti a bojkotu - do světa, který mi otevře všechny své dveře, jakmile k nim dojdu. Ta cesta je totiž nejtěžší. Začala jsem si věřit, mít ráda svoje tělo a umět v něm vidět to hezké. Žít s tím, a nemuset se smiřovat. V tomhle novém světle mi navíc, snad touhou pomáhat druhým vlastními zkušenostmi, zcela jasně vyvstala podoba toho dříve neurčitého snu, jehož podoba se promítala do dnů strávených v nemocnici, na rehabilitaci a osobně nebo virtuálně mezi lidmi handicapovanými... 

Vím, že teď bude těžké sebrat se, ale žene mě dopředu vítr naděje a rozhodnutí. Moje další kroky po maturitě, za pár let, povedou na medicínu ...cesta je cíl, ale právě ona je nejtěžší. Uvidíme.

Hodně štěstí, Barborko! Nedej se...

 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.