Kdyby blogu nebylo, kdyby internet neexistoval...

18. 02. 2012 | † 09. 01. 2014 | kód autora: pGL

... při psaní nadpisu jsem si vzpomněla na scénu z Princezny ze mlejna II., kdy Eliška před knížepánem pláče po Jindřichovi a volá "... kdyby Terinky nebylo!"

Kdyby blogu nebylo, patrně bych dneska neznala ani internet. Jsem osoba, která se motá naprosto do všeho, co potká, nutně potřebuje být součástí a nesnáší roli pouhého pozorovatele. Takže kdykoli mě pustíte k počítači, vznikne nějaké psaní, ať už komentář, glosa nebo něco jiného. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, co bych dělala, kdybych nebyla členem virtuálního literárního společenství, protože dřív to bylo moje téměř všechno a nepsat na internet znamenalo nebýt, krnět a usychat.

Kdybych nepsala na blog více jak jednou měsíčně, ztratila bych jednu z částí seberealizace. Kdybych psala jenom o obrně, měla bych v současné době gigantickou depresi. Kdybych nepsala v rozpoložení sarkasmu, nebyla bych to já. Kdybych občas nepustila do článku emoce, zapírala bych se. Kdybych nepsala na blog před pár měsíci, myslím, že by léčba v Egyptě byla známá méně, anebo by se o ní lidé dozvěděli později. Kdybych nepsala blog o svém handicapu a o myšlenkách, které se mi honily hlavou, téměř jistě bych se do Hurghady nikdy nedostala. Nemám dost síly na to vyvěsit bez předchozího upozornění nebo představení žádost o finanční pomoc, protože tak dnes využívají internet stovky, možná tisíce lidí. Kdybych si nezaložila blog, nejspíš bych se nikdy o léčbě v Egyptě nedozvěděla, a pokud ano, mnohem později.

Kdybych si psala do šuplíku, neměla bych odvahu svoje texty prezentovat. Neumím to - přijít a říct: "Dobrý den, píšu tohle a chtěla bych to zveřejnit, totiž vydat." Je to moje velké mínus, protože toužím napsat knížku o tom, o čem střípky na webu mluví. Strašně moc, až mě někdy pálí ruka. Ale jakmile se pokusím psát něco rukou, na stroji nebo jen tak do počítače, ihned po napsání se moje ego zase schová a nikdy to nikomu neukážu. Kouzelné tlačítko "ihned zveřejnit" mi tedy v začátcích hodně pomohlo.

Žila bych nejspíš uťáple, mlčenlivě a snažila bych se smířit s postižením. Ono je totiž nesmírně těžké najít bez internetu někoho, kdo chce se svým handicapem bojovat. Řekla bych, že když se to člověku podaří, je to jeho vlastní štěstí. Nedokážu si představit, že bych bez vrozeného optimistického očekávání - a bez internetu - mohla někdy věřit, že mám šanci na uzdravení, na lepší život. Internet je útočiště - pro ty, kteří nemají jinou možnost prezentace než psanou, rychlou a nenáročnou. Kdybych nepsala na blog a neměla internet a situace byla jinak naprosto stejná jako dnes, myslím, že bych na tom byla fyzicky mnohem, mnohem hůř.

Kdyby pro mě nebylo internetu, nepochopila bych věci, které jsem chtěla vědět, ve správném okamžiku, protože mluvená forma komunikace je pro mě obtížněji srozumitelná. A nepotkala bych na cestě hodně lidí - společníky z Hurghady, z rehabky. Neměla bych tu čest komunikovat s některými osobnostmi naší literární a hudební scény.

Ale kdyby internetu nebylo, možná bych dneska byla naprosto neznámá, zapadlá náctka. Je pravda, že někdy bych dala nevímco za to, aby mě nikdo neznal, ale naštěstí nemusím truchlit dlouho, protože prozatím můžu kdykoli počítač vypnout a být tak, aby mě, dokud nebudu chtít, nikdo ... moc neznal.

Kdyby neexistoval internet, byli by mě hodili do vody a musela bych plavat mnohem víc vyčerpaná než teď. Sem se dá utéct - anonymně se poradit, poznat jiné situace. Byly doby, kdy jsem byla na internetovém světě kvůli postižení závislá, ale kdyby ho dneska vypli, naštvalo by mě to proto, že nemám články zálohované, a hodně moc bych se rozčilovala, protože bych nemohla dál šířit poselství léčby paní doktorky. Musela bych vzít tužku a papír, a možná za pár let bych teprve texty zveřejnila. A to by byla škoda a možná i pozdě.

Ještě že dnes není pozdě. Protože dnes je právě teď.

Krásný sobotní večer!


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.