Čas v jiném těle plyne ...

25. 10. 2013 | † 09. 01. 2014 | kód autora: pGL

... a přestože jsem byla přesvědčená, že se na blog už nikdy nebudu potřebovat vypsat, neměla jsem pravdu. V těchto dnech je to potřeba a doufám, že tak jako fungují starší články, bude i ten dnešní jednou sloužit výhradně ke spravení momentální chuti.

Tytam jsou dny, kdy jsem přesně věděla, kolik jich už uplynulo od příletu do Egypta, od začátku či konce každé ambulantní léčby. Na své uzdravující se tělo jsem si zvykla, a protože díky léčbě dokážu spoustu věcí dříve nemožných (ať už je to samostatná cesta do školy pěšky, dobíhání vlaku, čardáš nebo fungující levá ruka), zdravotním stavem, dřívějším ani momentálním, se téměř nezaobírám. Na kontroly už nechodím a dospělé lékaře nehledám. Abych cvičila, si pomalu musím zapnout jako signalizaci v mobilu, protože teď je tolik, tolik věcí, které můžu, které mě baví. A když není obrna, tělo na první pohled špatné, nejsou ani myšlenky, které berou energii na cokoli jiného než černobílé přemítání o tom, co mě čeká a zásluhou stavu mine.

Před odletem na první léčbu jsem si nedokázala představit žádný způsob, jak bych se mohla svých fyzických obtíží zbavit. A připustila - li jsem vůbec takovou možnost do blízkosti svých zpracovávaných myšlenkových podnětů, pokaždé mě zarazila otázka, kterou jsem si pokládala: "Co bych dělala, kdyby se paní doktorce podařilo mě z toho dostat? To bych přece duševně jiná nebyla a všechno by mi připadalo jednoduché, snadné a krásné, ne?" Tenkrát pro mě obrna byla tím vůdčím vlivem působícím jak na motivy a postoje, tak na hodnotový žebříček jako takový.

Krom toho plnila diář, dávala dnům určitý řád a daleké budoucnosti rámcový plán. Chraň mě Pánbůh, kdybych třeba jen omylem napsala, že život s DMO byl lepší, protože jsem měla co dělat. Byla to slušná lekce, za jejíž více než úspěšné absolvování jsem více než ráda a více než nesmírně vděčná. Jen je to prostě ... jiné.

Nemusím řešit, kdo se na mě podíval, kdo co lítostivého řekl. Nemusím řešit, kdo mě odveze ze školy, kdo mě přiveze, kdy vzbudit ráno tátu. V kolik cvičit. Nic mě nelimituje, krom nutných devíti hodin spánku (jako pozůstatek z předčasné zvědavosti na svět). Nepochybuju o tom, že bych pubertou prošla i jako "křivonohá" :). Pochybuju ale, že by byla tak typická jako teď. Pamatuju si dny před ... před ... předtím, co je dneska, a vím bezpečně, že bych prostě prázdno o tom, co napíšu, neměla. Nevzpomínám si, že bych měnila rozhodnutí ze vteřiny na vteřinu. Všechno jsem měla naplánované, promyšlené. Kdybych nebyla na hlavu padlá, tak nejspíš tenhle článek nenapíšu. Nebo jo? Třeba je totiž to vysvětlení naprosto jednoduché. Třeba jsem tenkrát .... tehdy ... dřív - třeba jsem cítila jakous takous jistotu proto, že s některými věcmi v mém životě v té době pohnout nešlo. I vědět, že něco nezvládnete, nemůžete ... je jistý druh danosti, jistoty.

Najednou nejsem jiná. Najednou nejsem vyjímečná. Ne že by teda obrna byla nějaká supr výjimka.  Najednou si připadám jako řadová gymplačka, prostě holka střelenejch nápad...

.... I když jsem to všechno byla odjakživa, i obrna byla jistou součástí mýho JÁ. A fakt, ale opravdu se mi po ní ani trochu nestýská, na druhou stranu mám v sobě občas bolestný nutkání něčím tu mezeru po ní vyplnit. Jestli jsem dřív svoji nemoc chtěla přebít medicínou, dneska to tak necítím a upřímně řečeno nevím, jak přesně zužitkovat nikoli to tělo, ale ten fakt vyléčený obrny jako takovej. Dřív jsem psala, měla jsem blog o svojí nemoci a snažila jsem se s ní prát, jak jsem jen mohla. Občas se mi i povedlo někomu pomoct. Teď mám výčitky nebo nějaký pocity jim podobný - že mi totiž analýza diagnozy a života s ní ani trochu nechybí a většinou k ní ani nemám důvod.

Že jsem prostě řadová gymplačka, holka střelenejch nápadů. Jenže to je něco, co může být každá druhá. Já vím, že každá může mít tu smůlu a mít obrnu nebo nemít mámu jako já, třeba. A rozhodně se s tím nechci chlubit na ulici. Určitý směr mi to ale dávalo. Věděla jsem, proti čemu jdu, za čím si jdu. Teď mám vyhráno a samostatná už jsem, tak že bych ... ale to nejde. Mámu zpátky nepřivolám.

Najednou nemám proti čemu jít. To je, co, stěžovat si, že nemám žádnej pořádnej problém. Nikdy jsem se za něj sice neschovávala, když jsem ho měla, ale nutilo mě to jít dopředu, nedat se, nepoddat se. Teď pohon toho typu nemám, a jestli dřív byla moje budoucnost můj boj a moje výzva, teď je to "jen" .. moje volba. A tak tu posledních pár měsíců zmateně přemýšlím, kdo vlastně jsem. Kdo jsem, co mě tvoří, kam jdu a kam mířím. Dřív jsem byla prostě postiženou holkou, která se z toho snažila dostat, chtěla na medicínu, chtěla pomáhat ostatním.

Teď jsem holka, která se z toho vylízala, nebrání se pomoci ostatním, a když ji nějaká napadne, provede ji. Ale jsem zároveň zmatená a unavená. Zmatená proto, že mě ta velká životní změna slušně unavila. A to jsem si předtím myslela, jak mě to nakopne a posune k cíli, až budu rovnonohá a samostatná a zdravá.

Chyba lávky. Sakra, něco se tu seklo. Ale co je to???


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.