1998 – 2001

11. 11. 2012 | † 09. 01. 2014 | kód autora: pGL

Vrátila jsem se s babičkou z Kostelce, kde jsme několik týdnů poctivě cvičily. Děda celou tu dobu pracoval, a jako překvapení mi udělal všude po zahradě zábradlí z dřevěných kmínků. Máme zahradu hodně terasovitou, říká táta, a já po ní ráda chodím, protože jsou tam prima schovávačky. Ale chodím špatně, často padám.

A i když mi pan Mařík slíbil, že budu, když mě operoval, padat míň, udělal mi děda ty držátka, abych mohla běhat rychle jako ségry.

Mám ségry dvě. Starší hraje krásně na klavír, a vždycky všechny zpíváme. Já umim nejvíc písniček, protože mě je naučila babička. A vždycky, když zpíváme, tak si sním o různejch věcech, který bych chtěla.

O mámě, o krásnejch šatech, o bruslích, o olympiádě, abych vyhrála a běhala nejlíp ze všech. O Africe, abych tam byla. Nevim proč, ale líbilo by se mi to.

Vždycky, když nad něčim přemejšlim, tak třeba ani nechci. Ale mám v hlavě nějakou představu a nemůžu se jí zbavit. Třeba vidim motýla, a pak ho cejtim v puse, i když tam není. A je mi z toho špatně, protože já motýly v puse nemám ráda. Někdy se mi zničehonic zdá, že za mnou někdo běží a chce mě chytit a něco mi udělat. I když je světlo. Mám chuť křičet, ale neudělám to, protože si myslim, že by mi to nikdo nevěřil.

Ale když já to tak fakt cejtim.

Naštěstí mám tátu, kterej mě nedá. Nedá a nedá, vim to.

Jednou, až budu velká, o všem tomhle napíšu. A lidi budou vědět, že když cejtěj motýly v puse, nejsou sami. A budou vědět, že když jim nejde hejbat s nohama jako mně, protože já s nima nepohnu, jak bych chtěla, a když se hejbou, tak já to necejtim, .. tak budou vědět, že to je normální.

 

 

 

 

 

Ve školce se mi líbí. Je tam Eliška, má červenou flétnu, a Pavlík, s blonďatejma vlasama. Ale někdy se mi do školky nechce, protože ráno je tam jen ta stará hnusná ředitelka, která mě jednou donutila, abych dětem vysvětlila, proč mi umřela maminka.
Přišlo mi to divný, mluvit, když si ji nepamatuju, o tom, jak to bylo. A potom jsme hráli tu hru, jak se chodí za ruku proti sobě v řadách, a učitelka mě vyhnala, řekla: "Ty musíš doprostřed, na kraji to kazíš." Pak už se mi tam moc nechce, protože já nejradši jsem na kraji, děti mě tahaj, když jsem mezi nima, a já se bojim, že spadnu. Ale neřeknu to.

Nejradši bych byla doma s babičkou, ona dělá moc dobrý polívky. Nejlepší byla ta houbová, kterou mi udělala, když mě táta přivezl z nemocnice v sádrách. Na obou nohách, od třísel až po špičky. Ty sádry byly dobrý, protože potom jsem každou středu nešla do školky, šla jsem na cvičení tam, co je paní doktorka Masaříková.
A tam se těším. Sestřičce ukážu koně, co mám na teplákovce, a paní doktorka Masaříková mě pochválí, že hezky chodím.

Já vim. Jezdím s babičkou do Kostelce do léčebny. Jezdím tam na kole, který má vzadu takový dvě další kolečka, malý, a tak z něj nespadnu. A nohy jsou šikovný, protože pan docent Mařík mě operoval a prodloužil ty šlachy, říkal tátovi, myslím, že se jmenujou achillovk...

....

Někdy si s nohama hraju, snažim se je dát rovně, aby špičky nešly dovnitř a kolena o sebe nežďuchaly, ale moc to nejde. Musím pořád cvičit, Vojtova metoda se to jmenuje. Prý navždycky. To mi nevadí, protože Dana, která se mnou cvičí, má hezký vlasy, na který se vždycky koukám. Občas bych chtěla, aby tu máma byla a abych nemusela cvičit a uměla tancovat, ale vím, že máma tu bejt nemůže, tak jsem tím spíš ráda, že je tu táta s babičkou. Táta je super, kreslí hezký ježky a umí zpívat písničku o Popelce, a babička mi zas kupuje sladkosti, co já ráda. A Dana má krásný zrzavý vlasy. Tohle jsou důležitý věci, a já je všechny mám!

A tak nějak vim, že mě pan Mařík nedá, i když mě vlastně moc nezná. Prostě vim. Bude to dobrý.

 

 

 

 

 

SHIR ERES L´ADVA (Ukolébavka)
(Ofra Haza, Ron Gefen)

Prosím, už neplač – neplač ..
Poslouchej – vítr prochází zahradou ...
Nečekej ... nevrátí se ...

Prosím, už neplač – neplač ..
Podívej – slunce zachází za moře
Nečekej ... nevrátí se ...

Možná tě sleduje z oblohy, ze své poslední cesty ...
Možná je jako vlna hladově omývající břeh ...
... a ví, že TAM čeká konec.

Prosím, už neplač – neplač ...
Všechny děti už šly spát ...
Nečekej ...
Už nepřijde do zahrady.


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.